Ariánství

Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. (MT.3,16)

Jan Křtitel

Židovský historik Josephus Flavius2 (cca 37-100 n.l.), kterého lze považovat za nestranného pozorovatele, ve svém díle „Židovské starožitnosti“, zmiňuje Jana Křtitele, jako známého, lidem oblíbeného a uznávaného kazatele, který proslul křtem svých učedníků, jež vedl ke spravedli-vému, ctnostnému a Bohu oddanému životu.

Akt křtu spočíval v ponoření křtěného do vody, jehož smyslem bylo symbolické očištění od hříchů předešlého života a přijetí ducha, který představuje víru v království Boží.

Role Jana Křtitele při formování raného křesťanství byla zcela zásadní, jejíž popis v kanonických evangeliích zdaleka nevystihuje skutečný význam jeho osobnosti. Byl uznáván nejen prostým lidem, ale budil respekt i u samotného judského tetrarchy Héródése Antipase, který později v obavě z masových nepokojů, jej raději nechal stít. Joshephus Flavius2 dodává, že nedlouho po Janově popravě utrpěl Héródés v bitvě těžkou porážku, kterou lid chápal jako odplatu za Héródův zločin.

Jan, jako následovník Áronova a Mojžíšova potomstva, převzal kněžský úkol po svém zesnulém otci Zachariáši, jenž byl za vlády krále Herodese Velikého zavražděn tak, že jeho krev zanechala na chrámovém dláždění nesmazatelné stopy.

Písmo i Řád jednoty Esejců Janu otevřeli obzor poznání, kde se jejich příslušníci v skrytu společenství omezovali na poznání pravdy a práva spravedlnosti vyvolených, kteří si mezi sebou ničeho neskrývali, o vše se rovným dílem dělili a nalézali v sobě navzájem bratrskou pomoc.2 

Z jejich tradic si Jan ponechal pouze rituál očištění ve vodě, přičemž zásadní odluku od uzavřené komunity Esejců započal především svým veřejným kázáním a křtem všech, bez ohledu na jejich původ. Skrze modlitbu Otčenáš položil základy učení moudrosti, lásky, naděje a víry v příchod Božího království.

(2 FLAVIUS JOSHEPHUS, The antiquities of the Jews )

Syn Boží

Syn Boží

Za Božího Syna je označován Ježíš, který je ústřední postavou nově vzniklého náboženství, které se postupně vyčlenilo od judaismu skrze různá předešlá hnutí, jako Kurmánci, Esejci apod., od kterých se posléze svým učením zcela vymezilo.

Ježíš odmítal moc a bohatství i představy jeho druhů, že Mesiáš osvobodí Izrael a znovu pro něj získá ztracená území, přičemž splní slib daný Bohem Davidovi a jeho dědicům.  Jím definovaný a posléze očekávaný příchod Božího království měl zcela jiný význam, než peníze a bohatství, o čem svědčí příkladně texty:

21Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“

 23Ježíš řekl svým učedníkům: „Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského.

 24Znovu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království.“

(21 Marek 10, Bible-ČEP, 23-24 Matouš 19, Bible-ČEP)

Prvokřesťané neměli bohatě zlatem vyzdobené chrámy jako pohané, ale scházeli se v prostém prostředí, mnohdy i pod širým nebem. To bylo pro mnohé z vnějšího pohledu důvodem k pohrdání.

Šlo však o společenství lásky, kde všichni vzájemně sdílejí vezdejší potřeby a kam jen výjimečně vstupovali ti, jenž byli svázáni se statky tohoto světa. Byli to převážně chudí lidé, kde platí, že: „chudoba cti netratí, ale jí ani nepřidá.“

O to hůře se s tímto údělem vypořádávali prvokřesťané z řad židů, jakožto i židé samotní vně křesťanských obcí, kteří jim chudobu vytýkali, že jsou chudí a nejsou proto ve cti. Boží požehnání je totiž ve Starém zákoně viděno ve spojení s hmotným bohatstvím. To znamená, že:

Koho má Bůh rád, tomu se hospodářsky dobře vede.“

Z tohoto pohledu vidí Židé křesťanskou církev, jako opuštěnou od Boha.

23Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly, každému vojákovi díl; zbýval ještě spodní šat. Ten šat byl beze švů, odshora vcelku utkaný.

24Řekli si mezi sebou: „Netrhejme jej, ale losujme o něj, čí bude!“ To proto, aby se naplnilo Písmo: ‚Rozdělili si mé šaty a o můj oděv metali los.‘ To tedy vojáci provedli. (23,24 Jan 19, Bible-ČEP)

Cílem Ježíšova trestu bylo krom potupné smrti na kříži, především jeho ponížení, kdy zcela nahý pomalu a trýznivě umíral. Místo posměchu a opovržení se stal symbolem mučedníka, jenž pln víry nalezl Boží zalíbení, kdy usednouc po jeho pravici, se za nás hříšné Bohu přimlouvá.

Přídavek Kristus (Mesiáš) ke svému jménu nese oprávněně, neboť to byl právě on, kdo svým učením a svou mučednickou smrtí, ukázal cestu k Pánu prostřednictvím křesťanského způsobu mravního myšlení, života, pokoře a pomoci bližnímu. Stal se symbolem lásky, odpuštění a Božího spodobení. Poskytuje lidem útěchu v nejtěžších životních chvílích, dělá mu průvodce životem a připravuje ho na odchod na onen svět, přičemž zůstává duchovním pojítkem živých s mrtvými. 

Avšak zásadní a na první pohled pozitivní zlom ve vývoji křesťanství započal v roce 313, kdy císař Konstantin Milánským ediktem zrovnoprávnil křesťany s pohanskými kulty. Císař Theodosius v roce 380 tento proces završil povýšením křesťanství na jediné platné náboženství, kdy vytvořením jednoty trůnu a oltáře zásadně ovlivnil význam Ježíšova učení a tím i Ducha svatého, neboť se z něj rázem stala vrchností řízená „oltářní modla“, která umožňovala snadnější ovládání myšlení jím podřízených mas.

Stejně, jako církev oblékla ukřižovaného Ježíše do bederní roušky, stejně tak v mnohém zahalila povědomí prvokřesťanské tradice dogmaty či zákony, které měly s Ježíšovým učením pramálo společného.
A právě samy tyto zákony, tradice a mravnostní pravidla byly kamenem úrazu, kde tato lidská společenství si je sama definovala a zpravidla i Bohem, či božstvím zaštiťovala. Nebyla to tedy libovůle elit společnosti, ale vůle někoho, s kým se prostě nediskutuje, tedy vůle Boží.
Za Boží zákon, neboli Smlouvu s Bohem, se pak z obecné vůle vydávala smlouva společenská, jenž tvořila základní předpoklad vzniku svrchovanosti daného územního společenského celku, jehož společenskou elitou byl pak řízen, či ovládán.

Ano, stále platí, že šaty dělají člověka, neboť mu dodávají jeho sebevědomí. Však člověku, který je naplněn duchem Božím, ztráta šatů cti neubere, neboť jsme před Bohem stejně všichni nazí.

Stud z nahoty, či tělesné nedokonalosti, pociťujeme tedy jen mezi sebou. Dokonalé Boží stvoření podle Areia je pouze Syn Boží (ktisma tou theou teleion). Bůh nás neposuzuje podle toho jak vypadáme, ale podle toho, jak konáme. Nemusíme se tedy stydět za nahotu, jenž odhaluje naši nedokonalost, ale za činy, jenž konáme v rozporu s Boží vůlí, či svědomím.

Duch Boží a Duch svatý

Duch Boží a Duch svatý představuje víru člověka v Boha, v Boží zákon, v Krista, v sebe sama. Člověk, na kterého v podle Starého i Nového zákona sestoupil Duch Boží, či Duch svatý, ten v podstatě přijal tuto víru, či poslání, ztotožnil se s ním, a tudíž se stal například v pojetí křesťanství plnoprávným věřícím křesťanem.

S přijetím Ducha přijímáme i nové hodnoty. Pokud někdo vykonal nějakou činnost v Duchu svatém, či Božím, vykonal tedy věc v souladu se zásadami víry a ve jménu víry.

16Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho.

17A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“

Zatím co Duch Boží ve Starém i Novém zákoně představuje Boží vůli či sílu, jenž sestupuje na Bohu vyvolené,


19
Tu se ho zmocnil duch Hospodinův, sestoupil do Aškalónu a pobil tam třicet mužů…. 

Duch svatý pak křesťanskou víru, jejíž nejvýsostnějším představitelem je Ježíš Kristus, Mesiáš všech, jenž se vydali na cestu jeho učení, k dosažení Boží milosti v království nebeském.

(16-17 Matouš 3, Bible-ČEP, 19 Soudců 14, Bible-ČEP)

Bůh

Bůh je vše, co překračuje náš reálný svět i chápání    a je zpravidla poslední instancí, na kterou se obracíme v těžkých chvílích, ať už jej chápeme, či nazýváme jakkoli. Je nepochopitelný a neuchopitelný stejně tak, jako i samotná lidská duše, jenž je s Bohem úzce spjata.