Ariánství

Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. (MT.3,16)

Jan Křtitel

Židovský historik Josephus Flavius2 (cca 37-100 n.l.), kterého lze považovat za nestranného pozorovatele, ve svém díle „Židovské starožitnosti“, zmiňuje Jana Křtitele, jako známého, lidem oblíbeného a uznávaného kazatele, který proslul křtem svých učedníků, jež vedl ke spravedli-vému, ctnostnému a Bohu oddanému životu.

Akt křtu spočíval v ponoření křtěného do vody, jehož smyslem bylo symbolické očištění od hříchů předešlého života a přijetí ducha, který představuje víru v království Boží.

Role Jana Křtitele při formování raného křesťanství byla zcela zásadní, jejíž popis v kanonických evangeliích zdaleka nevystihuje skutečný význam jeho osobnosti. Byl uznáván nejen prostým lidem, ale budil respekt i u samotného judského tetrarchy Héródése Antipase, který později v obavě z masových nepokojů, jej raději nechal stít. Joshephus Flavius2 dodává, že nedlouho po Janově popravě utrpěl Héródés v bitvě těžkou porážku, kterou lid chápal jako odplatu za Héródův zločin.

Jan, jako následovník Áronova a Mojžíšova potomstva, převzal kněžský úkol po svém zesnulém otci Zachariáši, jenž byl za vlády krále Herodese Velikého zavražděn tak, že jeho krev zanechala na chrámovém dláždění nesmazatelné stopy.

Písmo i Řád jednoty Esejců Janu otevřeli obzor poznání, kde se jejich příslušníci v skrytu společenství omezovali na poznání pravdy a práva spravedlnosti vyvolených, kteří si mezi sebou ničeho neskrývali, o vše se rovným dílem dělili a nalézali v sobě navzájem bratrskou pomoc.2 

Z jejich tradic si Jan ponechal pouze rituál očištění ve vodě, přičemž zásadní odluku od uzavřené komunity Esejců započal především svým veřejným kázáním a křtem všech, bez ohledu na jejich původ. Skrze modlitbu Otčenáš položil základy učení moudrosti, lásky, naděje a víry v příchod Božího království.

(2 FLAVIUS JOSHEPHUS, The antiquities of the Jews )